Dan Bárta: Některé nevinnosti světa
Vždycky jsem byl odpůrcem knih populárních herců, zpěváků nebo fotbalistů, protože až na výjimky neumějí dát kloudnou větu dohromady, a tak se jejich knížky — začasté sesmolené takzvanými ghostwritery — prodávají jen pro známé jméno a obličej. O Danu Bártovi mám mínění jiné. Vícekrát už prokázal, že není mužem jediné atrakce, totiž že kromě zpívání umí fotografovat, moudře rozprávět (nejen o švestkovém ojínění pohlavně zralých samců některých druhů vážek) a nakonec i psát. Právě proto, že Některé nevinnosti světa nejsou jen dalším z mnoha rychlokvašených projektů seskupených pod označením „merch“, nýbrž literaturou, těšilo mě na knize pracovat. Tím spíše, že spolupráce s autorem byla plná interestantních debat.
Nedivte se proto, že se úprava obejde bez obligátního gezichtu na obálce či vazbě. Do literatury tohle podbízení prostě nepatří. Namísto toho jsem připravil soubor velmi abstraktních ilustrací, přecházejících z vazby dovnitř svazku ve formě vlepovaných příloh. Ústředním motivem je vlastně hadovitě klikatá cesta, pohyb, různé okliky a zase i návraty. Obraz využívá iluze prostoru — je to nejen ta zdánlivě trojrozměrná buclatá křivka, modelovaná světlem, ale i využití mezilehlého prostředí, které známe z pozorování krajiny, kdy se působením atmosféry jeví vzdálené barvy jako chladnější.
Jde o takzvaný Rayleighův rozptyl — molekuly vzduchu rozptylují kratší vlnové délky světla (modrá a fialová) efektivněji než delší vlnové délky (červená, oranžová, žlutá). Světlo, které přichází z velmi vzdálených objektů, například z hor na horizontu, musí projít velkým množstvím atmosféry. Během této cesty se velká část kratších vlnových délek z původního světla odraženého od objektu rozptýlí pryč. Souběžně s tím se do našeho zorného pole přimíchává modré světlo z oblohy a výsledkem je, že vzdálené objekty ztrácejí kontrast i detaily a jejich barvy se posouvají směrem k modrému konci spektra…
klient Host
práce Vazba, typografie, sazba, ilustrace
písmo Academica, Exalt
rok 2025
